Autorka se ve své práci věnuje umělecké činnosti divadelního režiséra Karla Nováka (1916–1968), jehož tvorba zůstala neprávem opomenuta v kontextu tvorby režisérů 50. a 60. let 20. století v Československu (např. O. Krejča, A. Radok nebo O. Ornest). Podobně jako mnozí další režiséři totalitního období byl také Karel Novák několikrát odsunut do oblastních divadel, v nichž však i přes cenzurní zásahy a restrikce prosazoval náročnou dramaturgii a inscenoval velká básnická podobenství postavená na hereckých výkonech (např. B. Bohdanová, I. Racek). Ve své režijní tvorbě se profiloval dvěma výraznými směry umělecké výpovědi: básnickými dramaty silných příběhů a společensko-kritickými satirickými vyjádřeními k současnosti. Jeho působení uzavírá v 60. letech významná éra v Divadle E. F. Buriana.
