Kniha vychází z úspěšné disertační práce a zabývá se formováním a specifiky ironické komunikace ve dvou románech 17. století, v Komickém románu Paula Scarrona a v Cervantesově Donu Quijotovi. V první části knihy čtenář najde představení obecného jazykového fungování ironie, přičemž autorka klade důraz na charakteristiku ironie jako typ komunikace v literatuře, kde nabývá na významu aktivita čtenáře. Druhá část knihy se zabývá fungováním a podmínkami používání ironie v literatuře 17. století. Vzestup ironie v románu souvisí s radikálními změnami v koncepci jazyka a reprezentace reality. Ve třetí části je ironie studována ve dvou románech ze 17. století, Komickém románu Paula Scarrona a Cervantesově Donu Quijotovi. Paralelní srovnávací analýza zkoumá instalaci ironické komunikace v textech a nabízí novou interpretaci.
