Autor si za cíl knihy vytýčil posoudit, zda spadá pronásledování vycházející od nestátních subjektů pod pojem „pronásledování“ v souladu se Ženevskou Úmluvou 1951; posoudit, nakolik kvalifikační směrnice uspěla při zpřesňování a sjednocování výkladu jednotlivých prvků pojmu „pronásledování“ a do jaké míry to ovlivnilo rozhodovací praxi; kriticky posoudit současnou evropskou rozhodovací praxi, která namísto nestátních původců pronásledování přichází s restriktivní interpretací „možnosti vnitřního útěku“ či stanoví nepřiměřeně nízké standardy pro „úroveň ochrany v zemi původu“; a zaměřit se na nový „fenomén“ uprchlického práva, který přináší kvalifikační směrnice, a to otázku „nestátních poskytovatelů ochrany“ (non-state actors of protection).
