Když scénografie promluvila
Jan Šotkovský
Divadelní noviny
Dílem nejproslulejšího českého scénografa Josefa Svobody se u nás zabývá už další badatelská generace – k Věře Ptáčkové a Heleně Albertové, jejíž tři roky stará opulentní monografie Josef Svoboda – scénograf představuje prozatímní tuzemský vrchol svobodovského bádání, se přiřazuje velmi zdatně i Barbora Příhodová.
(...)
Tím nejpoutavějším na celé knize je možnost nahlédnout přímo do tvůrčího procesu – Svoboda s chutí vysvětluje své pracovní principy, zdůvodňuje jednotlivá rozhodnutí a vysvětluje, jakými prostředky se dostane k potřebnému efektu. Zda byly všechny jeho scény na jevišti tak sugestivní jako v jeho vyprávění (že nebyly, naznačují už Burianovy zmíněné výhrady k Prstenu), je koneckonců jedno – člověka nakonec strhne ta grandská suverenita, s jakou se Svoboda skoro bezelstně dělí o své nápady. Je v tom sebevědomí člověka, který ví, že když jej někdo o nápad připraví, vždycky ho napadne něco jiného. Suverenita, s jakou Burianovi hned na začátku jednoho z rozhovorů lapidárně sdělí: Kašlík mně řekl – tohle je teď venku trend. A já na to – na to se ti vykašlu, já dělám svůj trend.