Pražská škola po více než osm desetiletí reagovala (a stále reaguje) na vnější vlivy, které se na utváření jejích tvarů bezesporu podílely a podílejí. Tyto tvary už byly zkoumány z mnoha úhlů pohledu a v nejrůznějších výsecích – ani tento text není výjimkou. Jeho ústředním tématem je vztah Pražské školy a teorie vyprávění, respektive různé aspekty tohoto vztahu: nejenom, že se snaží ukázat základní vývojové tendence v historickém běhu strukturalistické literární vědy či vztah pojetí jednotlivých teoretiků k teoretickému uchopení vyprávění, ale zároveň se snaží mít neustále na zřeteli základní diachronní i synchronní charakteristiky světové literární teorie, alespoň do té míry, do níž souvisejí s výsledky kontextu českého.
