Kniha se na příkladu dvou kronik české provenience zabývá funkcí středověkého dějepisectví v kontextu jeho vzniku. Oba prameny byly zařazeny do co nejširšího kodikologického, literárního a historického kontextu, aby bylo možné tázat se po jejich modelovém čtenáři. První kapitola obsahuje rozbor proměny vědeckého paradigmatu, pod jehož úhlem byly obě kroniky zkoumány, a moderní přístupy ke středověkému dějepisectví. Druhá kapitola se věnuje rysům středověkého dějepisectví a kodikologické analýze dnešního strahovského rukopisu DF III 1, v němž jsou obě kroniky dochovány. Poslední dvě kapitoly jsou pak věnovány podrobnému literárnímu rozboru obou kronik, na němž je ukázáno, jak narativní strategie textu odráží autorský záměr.
